Jan Čižmář – loutna, theorba, kytara

Concerts with Iva Bittová

Je mi velkou ctí a potěšením zažívat jedinečnou a inspirující spolupráci s Ivou Bittovou, citlivou hudebnicí, hlubokou duší a skvělou osobou.

Příští koncerty: 14.6.2016 Kroměříž, podzim 2017

Minulé koncerty: 18.11.2015 Pardubice, 20.11.2015 Mikulčice, 19.12.2015 statek Samsara

 

Takto zaznamenal své pocity z premiéry programu na koncertě v Pardubicích 18.listopadu 2015 pan Stanislav Juřica: >>>

 

         Když jsem se dozvěděl, že v Pardubicích bude společný koncert Ivy Bittové s Janem Čižmářem, byl jsem plný očekávání. Nedovedl jsem si zpočátku představit spojení tak dvou odlišných hudebních osobností. Věděl jsem, že Iva Bittová v květnu 2015 absolvovala bakalářské studium na Akademii staré hudby v Brně, proto jsem se znovu probral jejími webovými stránkami a opět mě ohromil rozsah její neuvěřitelné hudebnosti. Ponoření se do hloubky hudby sedmnáctého století nesmírně obohacuje nazírání na současný prožitek koncertního provedení jakékoliv hudby. Je to nevyčerpatelný zdroj inspirace jak pro interpreta, tak i pro posluchače. A to je ta umělecká oblast, kde se tyto dvě hudební osobnosti setkaly, kde společně prožívaly znovuvytvoření dávných hudebních děl.

         Program, který nám předložili, byl úzce spjat s názvem písně Le Rugiade (rosa). Kapka rosy ve všech podobách a přenesených významech symbolicky vyjadřoval podstatu vnímání celého koncertu.

         Úvodní Tasteggio soave Bellerofonte Castaldiho (sladké, lahodné zrcadlení) se stalo jakousi sebereflexí celého večera. Promítalo se to jak ve skladbě samotné (sólo theorba), tak i v interpretaci budící dojem improvizace, preludování, plné náhlých zvratů v technice, harmonii i výrazu. Skladba plynule přešla do úvodních tónů písně Le Rugiade Biagia Marini ze Scherzi e canzone Op.5. Už tady, v první písní, Iva Bittová bezvýhradně strhla na sebe pozornost pojetím, svého pochopení, svého vnitřního vnímání této běžné „obyčejné“ rytmické písničky,  pokračovala v započatém úvodu theorbového sóla a spojila ho s písní v jeden celek.

         Stěžejní skladbou celého večera byla Canzonetta spirituale sopra la Nanna Tarquinia Meruly. Tato neobyčejná kompozice (matka uspává svého syna a přitom vidí všechna jeho trápení života – života Ježíše), tvořena monotónním doprovodem basu A-B a jednoduchou oduševnělou melodickou linkou, poskytla Ivě Bittové vnitřní souznění, ve kterém plně, v záplavě citů,  rozdávala sama sebe. 

         Kapsbergerova Toccata seconda Arpeggiata v decentním tempu navázala na úvodní theorbové sólo a v arpeggiových variacích dotvářela proměny nikdy nekončící barevné harmonie. Toto podání nebylo v očekávaném rychlém, virtuózním arpeggiatu, ale svým zádumčivým, volným charakterem plně korespondovalo s charakterem večera.

         Další písně (Barbara Strozzi: Lamento: Lagrime mie a Henry Purcell: When I am laid – nejznámější árie z Dido and Aeneas) byly zcela v programovém duchu koncertu. Zase jsme mohli slyšet to hluboké ponoření Ivy Bittové do hudby samé, do myšlenek, které zpívá, do svého nitra, které otvírá a rozdává.

         Zajímavým, obohacujícím prvkem večera bylo zařazení několika titulů ze soudobé hudby. Mně nejvíce oslovila skladba Vladimíra Godára Ecce puer z oratoria Mater z roku 1997, původně psaná pro sedmičlenný komorní ensemble (s, 2vn, vl, chitarrone, cmb, harfa, ctb), která v podání soprán
s doprovodnou theorbou tvořila lahodné intermezzo.

          V dalších  skladbách Samota Ivy Bittové a Malíři v Paříži (Iva Bittová & Richard Müller) jsme mohli slyšet typický projev Ivy Bittové včetně improvizace, kterou od ní očekáváme. I tato její osobitá hudební poloha souzněla s celým koncertem a jemně okořenila průběh večera.  Půvabná byla i píseň Johna Lennona  Good night (známá od The Beatles).

          Jan Čižmář se svým širokým záběrem ve hře na loutnové a kytarové nástroje od renesance po současnost, byl šťastně zvoleným, rovnocenným partnerem pro tak mnohotvárnou sólistku.  Doprovázet velmi invenční interpretku je obtížné a vytvořit vyvážený „doprovod“ není snadné. Je nutné, aby nevynikal, což určitě v mnoha případech lákalo, ale aby ani nezapadal, což v místech strhujících k improvizačnímu zdobení je takřka nemožné. Jan Čižmář se této role zhostil vskutku s profesionálním nadhledem především ve stylizaci jednotlivých doprovodů na theorbu, která vévodila, na desetisborovou loutnu ve starém ladění i barokní kytaru, která svým typickým rasguadovým charakterem dotvářela radostnou taneční  náladu závěrečné písně Agostina Steffaniho Piu non v'ascondo. Jeho doprovod dokonale souzněl s improvizačním charakterem sólistky a měl nezastupitelný podíl na struhujícím výkonu Ivy Bittové.

       Koncert Ivy Bittové a Jana Čižmáře je ojedinělým počinem nejen na poli interpretace hudby sedmnáctého století, ale i hudby jako takové.