Jan Čižmář - lute, theorbo, guitar

Antonio Caputi: Sonate á traversiero solo e basso

Edice dvou nádherných sonát pro traverso a bas ze Strážnické hudební sbírky. Obsahuje každou sonátu v celobarevné facsimile a její moderní přepis. Samostatný ediční komentář v češtině a angličtině
vydavatel: MZM (Moravské zemské muzeum), 2013
editoři: Simona Šindlářová & Jan Čižmář
cena: 400 Kč - objednávky přes tuto stránku
 
Edice flétnových sonát Antonia Caputiho je prvním počinem nové ediční řady Moravského zemského muzea, která si klade za cíl vydávat kritické edice a tematické katalogy hudebnin a hudebních sbírek uložených v oddělení dějin hudby. V intencích zakladatele oddělení Vladimíra Helferta je tak cílem přispět ke zpřístupňování sbírek, jež odráží hudební dějiny Moravy a jako celek patří k nejvýznamnějším hudebním archivům v České republice. Sonáty pro traversiero solo e basso, signatury CZ-Bm A-42 a Cz-Bm A-43 jsou součástí tzv. magnisovské či strážnické hudební sbírky, která se v Moravském zemském muzeu stala impulsem k založení samostatného hudebně historického oddělení.

Prostřednictvím archiváře a knihovníka strážnického zámku Leopolda Noppa ji roku 1919 muzeu daroval hrabě Antonín František Magnis. Rod Magni, původem z Itálie, ani jeho hudební kultura, nejsou u nás u nás příliš známy. V českých zemích jej můžeme sledovat od druhé poloviny 16. století. Strážnické panství koupil roku 1628 císařský důstojník, později hrabě František Magnis (1598 - 1652) a Magnisové jej potom drželi s malými přestávkami přes 300 let. Roku 1748 se rod rozšířil o pruskou větev sňatkem Františka Jana Magnise s Marií, hraběnkou z Götzenu. Když potom jejich vnuk František Antonín Magnis zemřel v roce 1848 bez potomků, přešlo strážnické panství na prusko-slezskou linii rodu s hlavním sídlem v Eckersdorfu (dnešní Boźkow – Polsko) a Strážnice se jim postupně stávala místem příležitostného pobytu. Posledním významným držitelem strážnického panství byl Antonín František Magnis (1862-1944). Strážnický zámek si rodina ponechala do roku 1945, kdy byl zestátněn a Magnisové odešli z českých zemí. Díky bravurní diplomacii u rakouského a polského dvora během třicetileté války dokázal František Magnis uchránit své panství válečných útrap a tak zatímco na celé Moravě zuřila válka, ve Strážnici se pěstovala dvorská kultura včetně hudby. V zámku s největší pravděpodobností bylo divadlo, na němž se podíleli i strážničtí piaristé. Důkazy o hudebním životě pro další období nejsou zatím ucelené, zejména vinou necitelného zacházení se zámeckou knihovnou a mobiliářem na přelomu 40. a 50. let dvacátého století. Doklady o rozkvětu umění na strážnickém zámku se vážou až k osobě Františka Antonína Magnise, který se nejspíš zasloužil o tuto hudební sbírku. Doba vzniku hudebnin odpovídá době jeho působení ve Strážnici, s jeho osobou jsou také spjaty předpoklady existence zámecké kapely. Jako repertoár kapely je naše sbírka hudebnin jednou z mála takto dochovaných na celé Moravě. Darem muzeu byla sbírka uchráněna osudu zámecké knihovny, která po stěhování na místo svozu knihoven na zámek v Miloticích a posléze zpět na strážnický zámek v letech šedesátých, utrpěla značné ztráty. Jakkoli knihovna obsahuje další hudebniny, nelze již hovořit o ucelené sbírce. Ediční komentář Obě skladby jsou čistě opsány profesionálním kopistou a jsou velice dobře čitelné. Přestože noty vykazují stopy opotřebení, je s podivem, že v nich nejsou opraveny zjevné chyby opisovače. Nelze proto s určitostí říci, nakolik z nich byla hudba skutečně provozována. V naší edici jsme se rozhodli provést pouze drobné úpravy za účelem větší srozumitelnosti pro současného hudebníka (jedná se zejména o použití posuvek). Grafická úprava vydání byla ponechána v podobě co nejbližší originálu. Jedná se o particello pro traverso a bas v horizontálním formátu. V moderní edici jsme se rozhodli změnit jej na dnes běžnější formát vertikální. Výsledný počet i uložení stran by měly vycházet vstříc především praktickému provozování. Věříme, že řešení edice s výklopnými listy umožní plynulé navázání první a druhé věty a následně části třetí a čtvrté. Dva exempláře particella každé sonáty jsou snad dostatečnou motivací k eliminaci kopírování. Kdo chce skladby provozovat přímo z původního zápisu, jistě uvítá vloženou celobarevnou kopii originálu, který je dokonale čitelný a téměř bez chyb. Několik zjevných omylů, jako hlavička noty umístěná na vedlejší lince nebo chybějící posuvky bylo opraveno bez zvláštního komentáře.